Letopisy Vukogvazdské družiny - Svazek prvý

Autor: Vukogvazdská družina
Počet stran: 392
Díl: 1.
Žánr: fantasy
Nakladatelství: Gorgona

Hodnocení: 83%












Anotace
Tovaryš Keredok k smrti rád piklí. Kudúčka Meoda si chce vydupat trochu uznání. Rváč Jokedit touží po řádně chmeleném pivu. Pohan Rinvit by se rád vyhnul hranici. A smolař Dargos… Ten by chtěl konečně svatý klid. Jsou knihy, v nichž neohrožení hrdinové bojují se silami temnot a zachraňují svět. Letopisy Vukogvazdské družiny mezi ně nepatří. Protože jejich svět není černobílý. Spíš zatraceně špinavý! Příběh o společném putování a hledání přátelství, plný odříkání, krve a hrachové kaše.

                                                                                                                                                                           

  Letopisy Vukogvazdské skupiny... Kdysi jsem už o nich slyšel, to vím jistě. Nevím sice, kde to mohlo být, každopádně stačil jeden pohled a já svazek neomylně vylovil z knihovního regálu. Ano, natrefil jsem na něj v místní knihovně, kde se všechny tři díly řadily pod nové přírůstky. Je tomu již pár let, co je kniha venku, ale komu by to vadilo. Mně tedy rozhodně ne. Lepší mít možnost přečíst si něco později, než-li vůbec nikdy. Pravda, nebýt knihovny, asi bych si na tuhle záležitost v budoucnu ani nevzpomněl. Pojďme se tedy podívat, jestli bych toho litoval či naopak, byl rád za onu nevědomost.

NEČEKANÝ STYL, NELÍBIVÝ ZAČÁTEK

  Při čtení prvních stran jsem byl lehce zaskočen. Jednak stylem psaní přímých vět, jednak častého střídání pohledů a dějových linek. To, že za svazkem stojí bývalí hráči Dračího doupěte (hry na hrdiny), jsem se dočetl až později. Poté už mi vše dávalo smysl, jelikož jsem si jednou o pravidlech a systému hry četl. Není tedy divu, že každá postava měla svůj prostor, kterému tvůrci věnovali pozornost. Pokud někdo četl mé předešlé recenze, ví, že střídání dějových linií vždy vítám a jsem tomu otevřen. Koneckonců je tím příběh jako takový mnohem pestřejší a napínavější.
  Co se nelíbivého začátku týče, narážím na první zápletku. Zachránění sedlákovy dcery... Tiše jsem doufal, že to nebude příběh na všechen počet stran. Jak už jsem psal, první strany pro mě ničím přínosným nebyly - jak pocitově, tak záživně. Nedalo mi to a prolistoval jsem v rychlosti celou knihou. Naštěstí jsem viděl, že se svazek skládá z vícero příběhů. To mě uklidnilo a já se pustil dále do čtení.

POZNÁVÁNÍ POSTAV, TEDY ČLENŮ DRUŽINY

  Téměř hned jsem věděl, kdo mi sedne a kdo naopak ne. Dargos byl mým oblíbencem v podstatě už po jeho prvním příchodu na strany příběhu. Zbytečně nemluvil, měl jasnou mysl, nepoutal na sebe pozornost, neměl v lásce stejné osoby, byl opředen tajemstvími... Mnohdy jsem se nad jeho reakcemi pousmál. Když už jsem u toho, pousmál jsem se častěji a ne jen u Dargose. A to je velmi důležité, protože pokud příběh a postavy v něm nespolupracují a neovlivňují Vaši mimiku, emoce a pocity, stojí to všechno za...
  Družina se rozrůstá, charaktery přibývají. Pomalu se všichni začínají vybarvovat a představovat své kladné a záporné stránky. Mnohdy se však kladné stránky, kterých si sama postava považovala, ukázaly pro ostatní spíše jako záporné, velmi záporné.

STRANY SE NAVYŠUJÍ A... NEDOKÁŽU SE OD ČTENÍ ODTRHNOUT

  Ano, první ze tří příběhů mě moc svou zápletkou nezaujal, ale podařilo se mi tak aspoň ponořit do děje samotného a poznat všechny charaktery. Špinavá fantasy... Čekal jsem, že všichni do poslední strany knihy nepřežijí. Nečekal jsem však, že to bude tak vysoký počet. U některých postav mi to nevadilo, někdy jsem se však pozastavil a říkal si, že je to na houby. Zpětně teď ale vím, že to knize dodalo na spádu a taky na efektu. Smrt dokáže být rychlá, náhlá, nečekaná. Takový je život. Ne vždy máme možnost bít se o něj. To je realita. Někdy se prostě odnikud vyřítí poloobr, ohrne se palicí a vymaže vás během vteřiny ze světa.
  Co se týče příběhů dalších, doslova mě pohltily. To bylo přesně to, na co jsem se těšil a možná i očekával. Nebezpečí všude kolem, honičky za zlatem a dobrým pivem, očumování sličných pannen, krvavé střety, překvapující zvraty, nové tváře s postupem stran... S každou přečtenou stranou jsem se více a více těšil na tu další. Došlo to až k tomu, že jsem se neměl ke spánku a knihu dočetl někdy nad ránem. Prostě mi to už nedalo.

  Abych se přiznal, k českým spisovatelům mám jistou nedůvěru a vždy, když mám před sebou nějaký kousek, stihnou mě pochybnosti o kvalitě. Což je chybný předpoklad. Pokud to jde, pocit zapudím a zahodím někde daleko. Podobné to bylo i s Letopisy Vukogvazdské družiny. Byl jsem hodně zvědavý. Možná mě někde hlodalo, že to nejspíše bude nějaká nemastná, neslaná blbost, ale výsledek přelouskání byl zcela jiný. Nemusím snad už psát, že se mi kniha líbila, příjemně překvapila a ještě dnes si skočím pro další svazek. Pokud bude zajímavý, pestrý a špinavě naladěn jako svazek prvý, budu maximálně spokojen.

Záporné postavy a my

  „Klaus Mikaelson! Je to tak úžasná a okouzlující postava - doslova jej miluji.“ Podobné výroky můžete slyšet od mnoha pubertálních (i starších), zdánlivě normálních, osob. Ono slovo „zdánlivě“ zde hraje obrovskou roli. Proč? Přijde vám v pořádku, že postava, která na potkání odděluje hlavy od těla bezbranným lidem, má tak mocné zastoupení fanoušků? Představte si, že Vám na ulici zabijí jednoho z rodičů. Úděsná představa, že? Už jej nikdy neuvidíte - nikdy. Co uděláte? Pochybuji o tom, že na něj zakřičíte: „Jsi nejlepší a cool!“
  Chtěl bych jen poukázat na jednu věc - jsme opravdu tak krvelačnou a zvrhlou společností? Co pro nás vůbec znamená cizí život? Přiznávám, že i já fandím těmto „záporákům“. Užívám si chvíle, kdy např. Damonovi z Upířích deníků stoupne tlak, zakalí se oči, na povrchu kůže vyvstanou žilky a tesáky získají na své ostrosti. Je to strašně „badass“. A to, že následně zmasakruje nevinného kolemjdoucího... Mě se to netýká. Pokud se nad tím z vlastní vůle nepozastavím, vlastně to ani téměř nepostřehnu a nedávám tomu na důležitosti.

  Co se týče morálních hodnot, měli bychom se - samozřejmě - vzhlížet v kladné postavě, která za tyto hodnoty bojuje, kráčí po stezce světla, blabla... Skutečnost je však zcela jiná. Sami jsme toho svědky. Jak již bylo psáno v počátku příspěvku, je to přesně naopak. Někde hluboko uvnitř pociťujeme nutkání v záporné postavě hledat a nacházet věci, které nikdo jiný nemá. Možná, že se v ní někdy doslova hledáme a přenášíme své dosavadní zkušenosti, emoce a strasti na její bedra...
  Co si ale budeme povídat, tyhle postavy se takové nenarodily a neřekly si s prvním nádechem: „Ano, ovládnu celý svět a každého, kdo se mi postaví do cesty, oddělám jednou rukou." No, kdo ví... Většinou se však v jejich životě vyskytla chvíle, která měla fatální následky na psychiku. Ať už se např. jedná o smrt rodičů či celého společenstva. Taková událost dokáže jedince do smrti poznamenat, změnit jej. Hledá poté pomstu, která by dokázala sžírající bolest umírnit. Někdy se zaměří jen na viníka, někdy na celý svět.
  Důležitá pointa toho všeho je, že mu bylo v minulosti ublíženo. Proč by ale mělo být ublíženo jen jemu? Co má dělat? Odpustit a být tím, kdo si tohle vše uvědomí? Ne... Bolest a touha po pomstě je silnější. Nebude filozofovat nad životem a společností. Nebude jej zajímat, že pomsta rodí další pomstu a svět tím stále upadá do větší temnoty. Bude konat.

  I nám někdy bylo ublíženo. Některým méně, některým mnohem více. Chuť k pomstě pocítilo i naše tělo. Je možné, že se díky této skutečnosti v záporné postavě vidíme a její chování považujeme za odůvodněné. Nebo dokonce i za správné? To už je na každém z nás, jak se na vše dívá.